My Little Dashie 2 - 1. Never say never !

Už to byly tři pro mě dlouhé roky, co už tu se mnou moje Dashie nebyla.
Byly to opravdu tři dlouhé roky, plné strádání a smutku, ale občas se objevily i světlé dny.

Potom, co moje Dashie odešla, jsem se zase změnil. Nebyl jsem už ten člověk, který chodil po světě bez duše, než jsem našel Dashie,díky Dashie už tento člověk není, ale byl jsem člověk, kterému jakoby vytrhly srdce.
Byl jsem to já, který ztratil svoji "dceru", i když nebyla moje vlastní, tak jsem ji jako vlastní miloval a staral jsem se o ní. Ale byl jsem rád, že je doma, ve svojí Equestirii, se svými pravým druhem a přáteli. To pro ni bylo podle mě nejlepší.

Za ty tři roky, co tady se mnou Dashie nebyla, se toho moc neudálo.
Ve starém městě už park skoro celý zmizel. Místo něj vyrostla úplně nová průmyslová oblast, a do města se znova začali stěhovat lidé a město zase trochu ožívalo.
Také jsem si za tu dobu našel i přítelkyni, ale moc dlouho jsme spolu nezůstaly, což byla škoda.
Za ty tři roky nebyl den, kdy bych na Dashie nemyslel.
Každý den jsem si prohlížel fotoalbum s fotkami, které nezmizely.
Každý den jsem vzpomínal na chvíle s Dashie.
Každý den jsem si k sobě přivinul mnou vyrobenou plyšovou hračku Dashie, kterou jsem si udělal, než jsem Dashie našel a odvedl jsem si ji domů. Samozřejmě jsem si jí musel opravit, protože už nebyla v nejlepším stavu.

Ale už jsem si zvykl. Řekl jsem, že dokáži bez ní žít, ale až tak velká pravda to není. Se svým odchodem odešlo i část mého života.

Jednoho prachobyčejného dne, jsem čekal na autobusové zastávce, aby mě autobus odvezl domů. Koukám na ptáky na římsách, když v tu něco zahřmělo. Podíval jsem se na nebe. Krom jednoho středně velkého mraku bylo nebe čisté, a zrovna v té chvíli jsem spatřil něco úžasného. Sonic Rainboom !!!!! A směrem k mému domu.

Štěstím, se slzami a s domněním, že se moje Dash vrátila jsem se vykašlal na čekání autobusu, a rozběhl jsem se k mému domu, jak nejrychleji jsem dokázal. Když jsme byl konečně doma, jsem zavolal: Je někdo doma ???? Nikdo ovšem neodpověděl. Tak jsem prohledal dům, bylo tu však mrtvo.
Sedl jsem si na gauč, a přemýšlel. "Bylo to opravdu Sonic Rainboom ??? Neměl jsem halucinace ????" Po nějaké době jsem se uklidnil, nachystal si jídlo a pustil si televizi.

Asi po 20 minutách čumění se do telky, kde nic nebylo, někdo zaklepal na dveře. "Kurnik, kdo by to mohl být ?" Naposledy se na dveře klepalo, když si princezna Celestia s ostatními přišli pro mojí Dashie.
Přišel jsem pomaloučku ke dveřím, a zeptal jsem se: "Kdo tam ???" Nikdo však neodpověděl. Když jsem otevřel, a podíval jsem se kdo to byl, nikdo tam nebyl. Když jsem však dveře zavřel, a točil se, na zemi seděla rozcuchaná, uplakaná, moje Dashie !

Štěstím bez sebe jsem zakřičel "Dashie ! Jsi zpátky !" a objal ji, jak nejlépe jsem uměl. Začal jsem brečet jak nějaká malá hysterka, a mačkal jsem Dashie na mou hruď jak nějakého plyšáka, kterého tak mačkáte, když jste smutní. "Tati ? Mohl by jsi prosím ubrat ? Trošičku mě dusíš" odvětila moje Dashie. V tu jsme přestal a podíval jsem se hi do očí. Oba jsme měly oči plné slz, ale slz štěstí, že jsme se opět shledaly. Akorát mě tekly vodopády a jí jenom malinká říčka, přece jenom, já ji neviděl 3 roky a ona mě jenom 3 dny. Ani nevím proč, ale moje první otázka byla "Co tu děláš ? Proč nejsi se svými pravými přáteli ve svém pravém domově ?". "Tati, ty jsi můj pravý přítel, a toto je můj pravý domov" odpověděla mi. V tu chvíli jsem si nemohl pomoct, a zase ji objal. a brečel jsem ještě víc. "Tati ! Už toho mačkání prosím tě nech". Zase jsem přestal, a začal se smát. Pak se smála i Dashie a naráz jsme se smály oba.

"Dashie, povídej, jaké je to v EQ ???" zeptal jsem se. Dashie sklonila hlavu, a řekla, že ani moc neví. "Jak to ?" optal jsem se. "Celou dobu jsem byla smutná, že jsem od tebe musela odejít". "Ach ty moje malá Dashie, to jsi vůbec nemusela", a usmál jsem se. "A jak jsi se sem vůbec dostala ?"