My Little Dashie 2 - 2. Return of my happiness

"A jak jsi se sem vůbec dostala ?" optal jsem se jí velmi zvědavě.
Dashie zase sklonila hlavu a povzdechla si. "Když Fluttershy a Twillight viděly, jak se trápím, řekly že je mi tady nejlépe, a možná bych tu mohla ještě chvíli zůstat" odpověděla mi. Vůbec jsem se na ní nemohl zlobit. Vždyť jsem byl v tu chvíli tak šťastný, že je tady zpátky se mnou. Už zase jsem ji chtěl objat, ale zarazil jsem se, na čemž si Dashie oddychla. "A proč jsi tak rozcuchaná ?" jsem se dále zeptal. Měl jsem ještě mnoho otázek, a nevěděl jsem, kterou mám říct dřív. "Zpátky jsem se dostala, až asi po šestém pokusu. Do té doby mě to kouzlo akorát teleportovalo do koruny stromů, do hrnce a všude možně." Začal jsem se smát, ale Dahie to asi trošičku urazilo. Tak jsem hned přestal a omluvil jsem se. "To nic tati. Stále tě mám ráda ze všeho nejvíce." odpověděla mi. V tom se mi na tváři zase oběvily slzy.

"Ty moje malá Dashie, pojď, umyješ se a já udělám něco k jídlu". Dashie souhlasila, a sama šla do koupelny. Pamatuji si ještě ty časy, jak jako malá při koupaní vřískala, a snažila se z vany vylézt, a přitom nadělala všude nepořádek a mokro. Achhh, to byly časy. Někdy bych si je rád i zopakoval. Mezitím, než se Dashie okoupala, jsem nám udělal její oblíbený rukolový salát. Já ho předtím nesnášel, ale potom, co Dashie odešla jsem si ho oblíbil.


Když přišla do kuchyně, její duhová hříva zářila čistotou, a odrážela světlo, které procházelo oknem. Byla to opravdu nádhera. Každý otec by byl na svoji dceru hrdý, ale i když Dash nebyla mojí krve, byl jsem hrdý čtyřnásob.

"Tati ? Kde jsou věci z mého pokoje ?" smutně se mě zeptala. V tu chvíly jsem nevěděl co říci, a nevím vůbec proč, ale vyhrkl jsem ze sebe "To né já. To princeznina šauma."
Naštěstí to dash pochopila, a usmála se. Sedli jsme si ke stolu, a pojídaly rukolový salát.
Zeptal jsem se jí, na jak dlouho tu bude. "Na dva dny" odpověděla mi. "Dva dny ?? Jako, dva equestrijské dny ???" "Ano,a pak si pro mě Twillight příjde" odpověděla sklesle.

"To jsou dva roky. To je super. Ale co tady prosím tě budeš dělat ???
Vždyť už jsi dospělá, a já musím chodit do práce. To tady budeš často úplně sama"
"Nevadí, já si něco najdu" prohodila s úsměvem.
"Pokud vážně dva roky, to ale znamená, že možná stihnem tvoje dvacáté narozeniny !" a už jsem se smál taky. Byl jsem vážně šťastný, že je zase tady se mnou. Srdce mi málem vybuchlo radostí, ale mozek stále říkal, že by měla být ve své equestrii s přáteli.

Už se začalo stmívat. Tak jsme si šli lehnout, ale skoro celou noc jsme si povídali.