[NSFW] My little lust - 2. My Little Fire

Po show mě celou dobu mě ale otravoval Tom. Pořád mi říkal, jaké mám štěstí, že mě oslovila Spitfire, že mi dala tu nabídku apod. Takhle to do mě ládoval asi 2 hodiny. Už mi připadal otravný, tak jsem se s ním rozloučil, a šel jsem domů se pořádně vyspat.
Ráno probíhalo jako moje každé ráno. Brzo jsem vstal, dal si sprchu a provedl ranní hygienu. Pak jsem si udělal snídani. Ale rozdíl oproti mému starému domovu byl ten, že tu bylo moc světla. Oproti Manehattenu až moc světla. Ale to světlo mi dávalo spousty energie. Cítil jsem se krásně svěží. Pak tu byl také rozdíl v tom, že všude po bytě byly krabice s mými věcmi. Přeci jen tu bydlím zatím jen třetí den. Ale moc se mi do toho vybalování nechtělo.
Přišel jsem k jedné bedně, kde jsem měl fotoalbum. Prohlížel jsem si fotky od mého dětství, přes školy, až k mým posledním, kde jsem měl své kamarády, kamarádky a poslední přítelkyně, s kterými jsem se vždy rozešel. Nejradši jsem měl však jednu. Katarinu. Krásná, hodná, milá. Nepoznal jsem lepší klisnu. Jen kdyby neměla tak zlého otce a bratra. Vzpomínal jsem na ty krásné chvilky s ní. Nikdy jsem se necítil lépe, než s ní.
Najednou někdo zaklepal za dveře a zahulákal „Pošta!!!". Šel jsem otevřít, tam mi pošťák dal dobrý den, dopis jako bonus, a odešel. V dopise stálo:
„Dobrý den pane Dumbass Angelo. Děkuji, že jste přijal mou nabídku o vstup do Wonderbolts. Jsem za to ráda, protože si myslím, že ve vás něco je, jen to možná nevíte.  Zítra bude přesně v poledne trénink Wonderbolts ve Vzdušném stadiónu, tak tam prosím buďte včas. Zdraví Spitfire. PS: Ta kytice od vás mě potěšila. Děkuji"
„Co, co-cože?? Vždyť já nic neposílal." Vrtalo mi hlavou, co je to za blbost, najednou mi to docvaklo. „Tome !!!!"
Když jsem přišel k Tomovi, začal jsem na něj řvát, co si o sobě myslí, kdo je apod. „Klid klid kamaráde. Takže ti odpověděla? Já to nemyslel zle. Jen nevíš, jaké štěstí tě potkalo" vymlouval se. „Jaké štěstí? Já tě na dohazování nepotřebuji. A snad jsem ti říkal, že jsem tu přijel, abych si dal od vztahů pokoj." Pokračoval jsem v útoku. Tom se však vykroutil, a chytil mě.
„Tak teď ti něco povím, kamaráde. Od doby, co musela Katarina se svým otcem, a bratrem odletět ses změnil. Už to nejsi vůbec ty. Ztratil jsi své já. Už s tebou není taková zábava jako kdysi. Katarina tu už není pět let, tak se prober! Nenič si život." Říkal mi upřímně.
„Ale Katarina byla moje všechno! Chápeš?! Nebýt jejího zkurvys … eh, otce a jejího bratra, tak bychom byly stále spolu."
„Já to vím, a soucítím s tebou, ale už na mě laskavě neřvi. Já ti chci pomoci!  Ale ty si prostě asi chceš dále ničit život. Jsi uzavřený, střídáš jednu klisnu za druhou." Pokračoval Tom.
„A právě proto jsem se sem stěhoval! Abych měl od těchto vztahů pokoj. Od klisen, které mě chtějí jen kvůli mému postavení. Takže se tě znovu ptám: Proč jsi to sakra udělal?!"

Tom mě pak pustil, a odešel do jiného pokoje. Přišel zpátky se sklenkou martini, a vyzval mě, abych si sedl na gauč.  Tak jsme si sedli, a Tom mi podal martini.
„Tak teď mě poslouchej. To, že jsem poslal Spitfire dopis … měl jsem k tomu důvod. Já tě chci zachránit. Chápu, že tě to štve, že bez tvého svolení tě někde přihlašuji, ale chci tě prostě se Spitfire seznámit. Chci, abys jí poznal. Úplně dobře jí neznám, ale vím, že je taky milá a pěkná. Seznam se s ní. Mysli na budoucnost, né minulost. Minulost už byla. Už na tom nic nezměníš. Chlape, udělej mi radost. Viděl jsem její pohled na tebe. Určitě se jí líbíš. Tak tu šanci sakra nezahazuj!" promluvil mi Tom do duše.

Po tomhle jsem nevěděl co říct. Jen jsem hleděl do země, a přemýšlel. Možná měl i Tom pravdu. Možná už jsem to vážně přehnal. Možná by Katarina měla vážně být už jen minulostí, ale na to jsem myslet nechtěl.

„Fajn, ale pokud se něco posere, máš to na svědomí. A stejně si nejsem jistej, že mě Wonderbolts vezme." Povzdechl jsem."
„Neblázni, vždyť jsi byl nejrychlejší ze školy. Létání tě vždycky bavilo, jen škoda, že město má zákaz na rychlé lety. Vkládám do tebe velké naděje, a chci tě jednou vidět létat ve Wonderbolts obleku." Přemlouval mě dále.

Vytáhl jsem dopis, co mi přišel od Spitfire, a ještě jednou jsem si ho přečetl.
„Zítra je sraz ve vzdušném stadiónu. Přesně v poledne. Z toho už se jen tak nevykroutím" usmál jsem se.
„Vykrucovat z toho bych ti ani neradil!" usmál se Tom víc. Po nějakém to pití a kecech jsme se rozloučily, a šel jsem domů. Stále jsem nemohl uvěřit, do jaké šlamastiky mě to Tom tentokrát dostal. Už mi sice natropil dost průšvihů, ale zasahovat do vztahů už podle mě není zábavné.

Další den jsem byl na dohodnutém místě v dohodnutý čas. Všichni tam už na mě čekali. „Tak jsi konečně tady. Vítám tě. Jsi tu přesně, to se mi líbí. Tak, abychom se představili ne?" uvítala mě ta milá pegaska s pěknou žluto-oranžovou hřívou. „Určitě už víš, kdo jsem, ale pro jistotu. Jmenuji se Spitfire, a jsem kapitánka Wonderbolts. Určitě jsi o nás už slyšel že? Vedle mě stojí Soarin, je to můj zástupce. Dále tu jsou Rapidfire, Fleetfoot, Blaze, Fire Streak, Lighting Streak, Hight Winds, Misty, Silver Lining, Wave Chill a Suprise. Naším úplným nováčkem je taky Rainbow Dash, ale ta tu dnes není. A ty jsi Dumbass Angelo že? Tak jsem zvědavá, jestli uděláš větší dojem, než ona. Máme pro tebe nachystáno jen pár testů, nic obtížného. Jsi připraven??" zeptala se mě po její seznamovačce.
„Vždy a všude!" odpověděl jsem jí s úsměvem na tváři. Spitfire se taky usmála, a vyzvala mě, abych letěl na druhý konec arény, a pak se co nejvíce rozletěl zpátky. Udělal jsem, co mi řekla. Na druhém konci jsem se pořádně nadechl, rozletěl jsem se, a co nejvíce zabral, abych nabral co největší rychlost. Tohle byla moje šance, a pokud jsem jí dostal, nechtěl jsem jí zkazit. Proletěl jsem kolem měřidla.
„15.8 vzdušné síly" řekl Soarin. Přiletěl jsem zpátky ke skupině. „To není vůbec špatné Dumbassi. 15.8 je pěkné skóre. Dobře, měla bych pro tebe jednu otázku. Někteří pegasové dokáží dělat při letech různé efekty, např. kouřové nebo světelné čáry za nimi. Svedeš taky něco takového?" otázala se mě.
„Noo, ono už se mi to párkrát podařilo, ale vždycky k tomu potřebuji se pořádně rozletět." Odpověděl jsem jí.
„Dobře, máš k tomu tady celý stadion, tak se rozleť." Vyzvala mě.
Tak jsem tedy začal kroužit po obvodu stadiónu, až jsem se konečně rozletěl s požadovanou rychlostí. Za chvilku se mi za nohama začala pomalu tvořit pára černé barvy s odlesky tmavě rudé. Po chvíli se ale stalo něco, co jsem nečekal. Začala se mi před předníma nohama tvořit zvuková bariéra. Nevěřil jsem svým vlastním očím. Toto se mi ještě nikdy nepodařilo. Ale to bych nebyl Dumbass, aby se mi něco povedlo. Bariéra mě najednou odrazila a vymrštila zpátky, a tak jsem ve vzduchu dělal kotrmelce. Naštěstí jsem za chvilku získal opět rovnováhu, a dostal se do normální polohy. Všiml jsem si, jak si Wonderbolts něco šeptají.

„Snad jsem něco nepokazil. Ztrapnit se teďka by nebylo moc příjemný" říkal jsem si. Když se přestaly domlouvat, Soarin se na mě podíval pohledem alá Poker face.
„Děkujeme. To by pro dnešek stačilo. Nyní můžete jít domů." Řekl mi.
„Už? To je všechno? Dobře tedy … na shledanou." rozloučil jsem se, a odešel. V hlavě jsem se ale bál. Wonderbolts na sobě nedali skoro nic znát, a toho jsem se bál ze všeho nejvíc. Nevím vůbec, jestli jsou více k pro, nebo ne. Rozletěl jsem se tedy pomalu domů, ale Soarin na mě ještě zavolal.
„Zítra vám Spitfire donese Wonderbolts oblek a brýle. Snad vám bude padnout" – tyto slova mě zastavila, a otočil jsem se zpátky k Soarinovi.
„Takže jsem přijat?" zeptal jsem se. Soarin pokýval hlavou. Tu se mi v hlavě ozvalo „Já jsem boss!!!". Byl jsem šťastný, ale nedělal jsem žádné kraviny, aby si to náhodou rychle nerozmysleli.

„Děkuji vám" odpověděl jsem.
„My vám taky." Odpověděli ostatní Wonderbolts, a rozloučily se se mnou.

Ještě jsem se stavil u Toma, kde mě furt ládoval otázkami, ale vydržel jsem tam až do večera. Pak jsem se šel domů pořádně vyspat.